Cestování s dětmi

Muezín nás opravdu nevzbudil, možná jsme i čím dál víc unavení 😀 Jirkovi navíc nějak nebylo večer dobře, tak šel spát brzy, zatímco Lucka ještě vyřizovala maily. Možná to maso na špízu nebylo dost propečené (bylo trošku do růžova). Naštěstí ráno už je zase v plné síle.

Dnešním cílem je soutěska Dades. Když se řekne soutěska, představím si něco podobného jako soutěsku Vintgar ve Slovinsku nebo třeba Hřensko – úzké zelené údolí s řekou nebo dokonce potokem. To bychom ale nesměli být v Maroku.

Ráno jsme se nasnídali v našem hotelu, rozloučili se s našim panem řidičem ze včera a vyrazili zpátky směrem do Ouarzazate. Už včerejší cesta do pouště ukázala, že je hodně co vidět. Zároveň jsme věděli, že je možné udělat trochu objížďku z nejkratší trasy a cestou vidět tradiční hliněné vesnice i různé druhy hor. A hlavně – nefoukalo a bylo jasno, takže přesto, že první třetinu jsme jeli po stejné cestě jako včera, bylo to úplně jiné, najednou výhled do dálky, hory a tak.

Ráno jdeme zkusit snídani, protože ji máme v ceně. Dostáváme oba místní lívanec, místní palačinku (lívanec je hodně nadýchaný, s velkými oky, lehoučké nic, palačinka je naopak pevná, zřejmě z tvrdé pšenice, tu už Jirka ochutnal v Marakéši), med, marmeládu, jakýsi čokoládový chlebíček, čerstvý pomerančový džus a nedobrou kávu. Tak si Lucka místo toho udělá salát z nějakých neznámých červených lístečků, avokáda, rajčat, granátového jablka, kurkumy, oliv a citronové šťávy. Vyrážíme co nejdřív, zase nás čeká dlouhá cesta do M’hamidu, i tentokrát to píše 4 hodiny. Ještě se chceme zastavit na kraji Ouarzazate (říkají mu tu Warzazát) na nedělním trhu.

Ráno jsme vstali za úplné tmy. Jsme oproti Praze posunutí hodně na západ, ale Maroko je ve stejné časové zóně, takže ráno tady je tma až skoro do osmi hodin a večer naopak světlo skoro do půl osmé. S panem taxikářem jsme si zahráli smlouvací hru – na taxametr se přese nepojede. Tak nastřelil 50 dirhamů. Já 20. On 30. Já 20. Nakonec jsme se dostali na 25 – naprosto v pohodě cena, protože to bylo asi 20 minut cesty. Taxíky (místní petit taxis) jsou většinou malá auta – hodně Dacie nebo staré Renaulty nebo Peugeoty. Všechny ale mají na střeše zahrádku. Tam se také vozí všechna zavazadla. Původně jsme se trochu báli, jestli naše kufry po divoké jízdě nevypadnou, ale dojeli jsme v pořádku.

Náš zápis je každým dnem delší a delší, včera jsme psali skoro dvě hodiny skoro do půlnoci, takže se rozhodujeme, že budeme vstávat později, i tím, že se nám tu zatím nijak extra nelíbí a tak tipujeme, že nebudeme potřebovat na prohlídku celý den – a navíc tu spíme ještě jednu noc. Takže vstáváme ve čtvrt na deset, on ten včerejšek byl navíc únavnější ještě o běh, nakonec máme asi 35000 kroků, což už je hodně. Takže přispání neublíží.

Ráno jsme se poprvé v Maroko vyrazili proběhnout – ve městě jsme si připadali jako v Evropě a neměli jsme z toho obavu jako například v Marakéši. Běh hezky utekl – vybrali jsme si stejnou trasu, kterou jsme se večer vraceli – podél tramvaje směrem k zálivu. Tam na nás s vycházejícím sluníčkem vykoukla pevnost, kterou jsme viděli večer za tmy, v plné kráse. Ten výhled nás úplně ohromil, takže pauza na focení. Na promenádě byl ještě větší klid než večer, ale zároveň jsme potkali i první dva běžce.

Na středu jsme měli zamluvenou prohlídku Mediny s průvodcem – vybráno na AirBnB experiences, což se nám předtím už osvědčilo. Doufali jsme, že bude procházka přínosem – ono v těch klikatých uličkách hodně snadno něco přehlédnete a o tom, že se nejspíš ztratíte, ani nemluvě. Dorazili jsme (zase taxíkem, tentokrát za 12) s malým předstihem, tak jsme šli ještě na kávu – do místní kavárny, samozřejmě, nepůjdeme do turistické:-) Jsou tu celkem na každém rohu, trochu připomínají ty španělské nebo řecké: Jednoduché stolky, žádné extra zdobení, servírují prakticky jen kávu a čaj, jen tak v půlce případů Coca colu a spol. Káva stojí podle cedule 5 MAD, i když my platíme dvackou dvě a zpátky nedostaneme, moc nám to neva sąmozřejmě z hlediska peněz, ale tohle automatické až arogantní chování se nám moc nelíbí. Sedneme si ke vchodu, jako místní. V kavárně jsme nikdy neviděli žádnou ženu, jen muže, ve většině případů jen tak samostatné, vždy sedící jedním směrem – uvnitř směrem k televizi (většinou s fotbalem), venku směrem do ulice. Nikdo nesedí opačným směrem 🙂 Káva stejná, jako jsme měli už několikrát: trochu chutí připomíná vietnamskou, zřejmě je to robusta. Pak jsme se ptali průvodce – většina kávy pochází z Brazílie a Kolumbie. Dřív se tu taky pěstovala, ale prý to hlavně finančně nestálo za to.

V úterý už jsme vlastně moc nevěděli co – to hlavní jsme tu prochodili. Takže ráno zase smoothie (salát, řepa, avokádo, jahody a granátové jablko) a snídaně pro Jirku v kavárně (croissant s čokoládou a omeleta), tentokrát jsme to moc netrefili a byla to tourist trap. Chvíli jsme bloumali mimo centrum, abychom zjistili, že chodíme skoro ve stejném kolečku jako včera :D, chtěli jsme kouknout na hřbitov, ale hlídali ho dva vojáci a jasně nám dali najevo, že tam nesmíme. Nakonec jsme si dali kávu v místní kavárně (ale s luxusní terasou přímo nad hlavním náměstím, kde jsme byli sami a měli krásnou příležitost fotit hady, opice a místní provoz). Vyzvedli jsme kufry z ubytování a vyrazili na letiště, Jirka bez práce usmlouval cestu taxíkem na 70 MAD. Prošli jsme kontrolou v domění, že si někde sedneme na kávu a ocitnuli jsme se přímo na jediném (!) gatu, kde byly tak akorát záchody a kavárna zavřená. Uf, jsme tu brzy, takže 3 hodiny čekání a nemožnost se kdekoliv projít nebo si dát aspoň tu kávu. Jirka to brzy nevydržel a šel se zeptat celníků, zda jej pustí ven pro tu kávu – koukali na něj trochu nechápavě, ale po ukázání pasu ho pustili a při cestě zpět ho kromě přivonení ke kávě už vůbec nekontrolovali.

V pondělí jsme vstali v 8, protože se rozednívá až v půl deváté, udělali si čaj a Lucka smoothie ze salátu, červené řepy a jahod a vyrazili ještě na snídani pro Jirku. Zakotvili jsme v jedné z turističtějších kaváren, ale snídaně fajn – omeleta s olivami (které Jirkovi snědla Lucka), místní palačinka (zřejmě z tvrdé pšenice), čerstvý pomerančový džus, čaj a káva pro oba. Sluníčko pomalu vylézalo, ale pořád tedy pěkná zima.

Na cestu do Marrakéše jsme vyrazili v neděli po obědě z Prahy. Let celkem utekl a kromě zasněžených vrcholků Alp jsme měli šanci vidět i pohoří Atlas a suché pláně vnitrozemského Maroka. Hned po příletu jsme prošli celní kontrolou, koupili místní sim kartu a vyměnili si trochu peněz. Během doby, kdy jsem měnil peníze, tak dorazily kufry, takže jsme se na letišti ani moc nezdrželi.

Royal Mansour Venku jsme pak chytli taxi a vydali se do centra. Taxikáři v Maroku jsou klasickým příkladem obchodníků – cena se domlouvá dopředu a vypadá to, že si celkem užívají smlouvání. Na smlouvání se hodí aspoň základy francouzštiny, anglicky tady skoro nikdo nemluví. Pomohlo, že jsme z průvodce (loňského vydání) věděli, že oficiální taxikáři jezdí za 100-120 dirhamů, zato už kousek za parkovištěm se dá sehnat taxík za 50-60. Tak jsme nakonec jeli za 80 a byli jsme spokojení.