Kašubsko obytným autem
Znáte dětské knížky o Péťovi? Péťa, jeho starší sestřička Míša, bráška Samko a pes Fuňo v nich zažívají různá dobrodružství.
Jsou to knížky, které mají naše děti hodně moc rády - jsou plné hezkých obrázků a příběhů, které děti učí o světě.
Příběh jedné z těchto knížek děti prožívají o prázdninách a povídání začíná tím, že jim teta přiveze překvapení (Péťa na prázdninách od Marty Galewské-Kustry, ilustrovala Joanna Kłos. Polský originál se jmenuje Pucio na wakacjach). Tím překvapením je obytné auto, kterým se společně vydají do Kašubska. Do té doby jsme vůbec netušili, co to Kašubsko je, ale Péťa nás donutil udělat průzkum. Zároveň se nám vloni líbila cesta obytným autem do Rakouska, takže jsme si řekli, že bychom mohli stejnou cestu jako Péťa a Míša absolvovat letos i my.
Kašubsko je oblast v Polsku plná jezer, moře, majáků a lesů.
Stejně jako vloni jsme si půjčili Fiat Ducato, tentokrát ale Lucka doporučila, abychom věci nezabalili do kufrů, ale do bedýnek: jsou v karavanu lepší na manipulaci a přehled.
Čtvrtek 13. srpna – první noc u Senftenberger See
Z Prahy jsme vyrazili ve čtvrtek odpoledne, ale cestou na sever směrem na Ústí nad Labem a Drážďany nás hodně zdržel převrácený kamion. Cílem pro první noc bylo dojet k Senftenberger See do campu Hafencamp.
Rezervaci tam jsem vyřídil přes telefon dva dny dopředu a měli jsme fajn a klidné místo v menším campu (protože kvůli Agi jsme nemohli do hlavního Familien Campu).
Na místo jsme dorazili celkem pozdě, takže jsme jen rychle vyřídili hygienu a šli spát (i když já jsem ještě s Agi koukal na parádní hvězdnou oblohu a vytáhl ven i Lucku).
Pátek 14. srpna – přes Německo do Mielna
Ráno jsme vyrazili podívat se do vesnice Großkoschen. Na ní je vidět, že naplno žije z jezera a turismu. Došli jsme na písčitou pláž, kde se děti proběhaly, pohrály si v písku a namočily si i nohy. Cestou od jezera jsme se chtěli zastavit v pekárně pro něco dobrého a k tomu kávu.
Jenže to nebylo vůbec snadné: pekárna nebrala karty, a tak jsme se (dokonce nadvakrát) museli vrátit k bankomatu, který pro změnu nepodporoval platby přes Apple Pay, a potřebovali jsme fyzickou kartu.
Nakonec jsme tedy pořídili fajn chleba a i dvě housky pro děti (+ černou kávu).
Pak už jsme se vrátili k dodávce, zabalili věci a vydali se směrem na sever k Berlínu a pak na severovýchod do Polska. Na to, že byl pátek, byl provoz celkem klidný. Cestou jsme dali dvě zastávky a odpoledne konečně dorazili do městečka Mielna.
To nás nepříjemně překvapilo, protože bylo plné hlučných a svítících atrakcí i lidí. Camp Brawo, který jsme vybrali, byl ale naštěstí stranou od hlavních ulic a byl v něm klid. Když jsme se trochu zabydleli, vydali jsme se s dětmi rychle k moři. Na něj jsme se totiž všichni hodně těšili.
V Mielně mohou psi v letní sezoně na pláže mimo vyznačená a střežená koupaliště. My jsme měli štěstí: pláž, na kterou jsme dorazili, byla bez plavčíků a naopak plná psů. Děti se s Luckou rovnou vykoupaly.
Sobota 15. srpna – lesem k moři
Další den ráno pak bylo sice zase cílem moře, ale tentokrát jako součást větší procházky lesem (která ještě začala zmrzlinou). V lese byla spousta atrakcí pro děti: velká dřevěná loď, několik prolézaček a také strašidla vyrobená z větví různě po cestě.
Na koupání jsme se zastavili (zase) na celkem náhodném místě, které nebylo oficiální pláží, abychom tam mohli i s Agnes. Kousek od pláže byla vesnice, kam jsme zaskočili na oběd a pak jsme se zase ještě jednou vrátili do vody. Byli jsme trochu nervózní z toho, že bylo vidět docela dost medúz. Podle místních informací nešlo o druh, který by pro lidi představoval významné riziko (talířovka ušatá; i když už jen ta představa není úplně příjemná).
Neděle 16. srpna – Darłowo a Rowy
V neděli jsme se posunuli do městečka Darłowa. Tam byly prvním cílem pumptrack a procházka podél vody (a remorkéry). Pak jsme ještě přejeli do centra a zaparkovali u místního Lidlu. Darłowo je hezké historické městečko, takže jsme si s chutí prohlédli náměstí, gotický kostel Panny Marie (Kościół Mariacki) a nádvoří hradu. V kostele nás trochu zaskočilo, že i tam došla modernizace a odpustky i příspěvek na kostel jdou platit kartou.
Den jsme pak zakončili přejezdem do campu Navigator v městečku Rowy. Tam sice byla fantastická pláž s bílým pískem, ale foukal hodně silný vítr, takže koupání nepřipadalo kvůli vlnám v úvahu (červená vlajka) a ani hraní na písku nebylo nic moc. Zato camp dětem hodně sedl - kousek od našeho místa byl přístřešek se stolním fotbálkem a ping-pongovým stolem, takže jsme během pozdějšího odpoledne o dětech vůbec nevěděli.
Pondělí 17. srpna – přes Słupsk ke Gdaňsku
Ráno jsme se chystali na delší cestu, kdy jsme se chtěli nejdřív zastavit na jedné ze známých dun: Wydma Orzechowska. Tenhle cíl nám ale kvůli silnému dešti nevyšel, a tak jsme aspoň ve městě Ustka vyřídili nákup a pokračovali dál.
Celkem náhodně jsme pak zastavili ve městě Słupsku. To se ukázalo jako příjemné překvapení: viděli jsme tam fantastickou veřejnou knihovnu, velkou katedrálu a celkově pěkné centrum.
Zároveň jsme tam v kavárně Cepelin spojené s knihkupectvím vypili moc dobrou kávu a pořídili i pár knížek.
Už roky máme rádi rozhledny, proto pro nás nebylo debat, jestli se zastavit i na rozhledně Kaszubskie Oko v Gniewinu. Ta sedí sice na ne úplně vysokém kopci, ale i tak poskytuje moc hezký výhled do kraje, na horní nádrž přečerpávací elektrárny Żarnowiec i jezero Żarnowieckie.
Dostat se tam ale nebylo úplně snadné: navigace nás poslala asi 5 km po písčité hrbolaté cestě, ale aspoň jsme si pak o to víc zase vážili asfaltu.
Spaní jsme pak vybrali na východní straně Gdaňska v campu Bursztynowy Las. To je příjemný menší camp, který má i restauraci a celkově působí hodně moderně. Večer jsme dorazili později než obvykle, takže jsme už nestihli pláž s dětmi, ale ty se super zabavily hraním “na písku“ hned vedle auta.
Na pláž jsem se vydal sám během večerní procházky s Agnes. Cesta skrz les byla trochu křivolaká (ale zase zábavná), výhled na světla Gdaňska ale stál za to.
Úterý 18. srpna – Gdaňsk
K vodě jsme pak ráno zašli i všichni společně. Až později jsme zjistili, že se oficiálně jednalo o nudistickou pláž :) ale protože nebylo úplně teplo, na pláži jsme stejně byli úplně sami a děti si hodně užily stavění z písku.
Po pláži jsme zase zabalili auto (ale zamluvili si stejné místo na spaní na noc) a vydali se na úterní procházku po centru Gdaňsku. Zaparkovali jsme v jedné z postranních uliček.
Gdaňsk je velký přístav a jeho někdejší bohatství je na první pohled vidět. Historické centrum je plné honosných budov a krásných kostelů. Nám se povedlo zaparkovat kousek od vlastního centra a začínali jsme naši procházku u námořního muzea. Podél Motławy jsme přešli po zvodné lávce na Ołowianku (okolo vyhlídkového kola) a po druhém břehu absolvovali povinnou zastávku na velkém kolotoči.
Z kolotoče jsme také mohli vidět, že most je opravdu otevírací - zrovna jím proplouvala vyhlídková loď
V rámci doporučení na nás vyskočila kavárna, která je proslulá svými Eclerky (Eklerkownia): doporučení nelhala a moc jsme si pochutnali.
Dál jsme se procházeli centrem a pak se zastavili v parku, abychom si dali namazané chleby. V tu chvíli jsme nedávali pozor a utekla nám Agnes - nalákali ji místní holubi, které musela pořádně rozehnat. Naštěstí při tomhle dobrodružství nepřišel nikdo k úhoně a Agi se nám podařilo rychle zase chytit.
Pak jsme se postupně cik-cak skrz malé i větší uličky centra vrátili k autu a s dětmi zase vyrazili na pláž, aby si ještě pohrály na písku.
Večer jsme vyzkoušeli restauraci v campu: jejich pizza, rybí polévka i ryba byly moc dobré.
Zároveň jsme trochu s komplikacemi vyprali prádlo: trochu jsme bojovali s programy na pračce versus automatem na mince. Prádlo jsme tedy měli nakonec vyprané v pohodě, ale ne úplně dosušené.
Středa 19. srpna – Olsztyn a Mazury
Ranní cesta nás už pak zavedla od moře - směrem na jihovýchod k Mazurským jezerům.
První zastávkou pro nás byl Olštýn. Tam jsme se nejdřív úplně netrefili na správné parkoviště, takže jsem si natrénoval trochu couvání. Pak jsme ale našli dostatečně velké místo u restaurace McDonald’s. Vlastní centrum Olštýna není velké, ale je toho tam dost k vidění: velký kostel, historické náměstí i hrad, kde žil a pracoval Mikoláš Koperník.
Zároveň jsme kromě kávy vyzkoušeli i tradiční zapečenou housku Zapiekanki.
Návštěvu Mazur jsme zahájili pobytem v kempu Camping nad Krutynią. Ten je rozdělený na dvě části a je ve vesničce, kterou protéká řeka. Podél ní jsme se hned odpoledne šli projít (a děti vzaly kola). Když jsme k ní přišli, už jsme se vůbec nedivili, proč je tak populární: čistá voda plná mušlí, kachen i labutí a okolní krásně zelený les byly parádní.
Večer se nám povedlo dosušit prádlo, které nám zbylo mokré z předchozího campu - to se hodilo, protože přes noc pak lilo jako z konve. Déšť ale nakonec během rána ustal a čekal nás moc pěkný den.
Čtvrtek 20. srpna – Mikołajki a konici
Zarezervovali jsme si to stejné místo a vydali se do městečka Mikołajki. To je jedním z hlavních center a velkým přístavem na tamních jezerech. I proto jsme si pořídili lístky na vyhlídkovou plavbu lodí: během hodiny a půl jsme viděli tři různá jezera, krásnou krajinu i celé městečko Mikołajki.
Po plavbě jsme si prošli marinu a u kostela si podle pamětní desky přečetli o dni, kdy na jezero přišla bouře, která za sebou zanechala množství převržených lodí a i mnoho mrtvých.
Na oběd jsme se zastavili v rybí restauraci, kde jsme vyzkoušeli hned tři různé druhy ryb a hodně si pochutnali.
Následná zastávka na nákup v supermarketu Biedronka se ukázala celkem logistickým oříškem: už tak těsné tamní parkoviště bylo tak plné, že zaparkovat se nám sice povedlo snadno, vyjet ven ale bylo na několikrát, protože s dodávkou bylo složitější se vymotat ven.
Mazurský krajinný park (Mazurski Park Krajobrazowy) je známý mimo jiné i tím, že se tam nachází oblast, kde jsou v Popielně polští konici chováni v podmínkách omezené volnosti. Přesně to bylo naším dalším cílem. Jenže dojet tam z Mikołajek by znamenalo buď zhruba 40 kilometrů okolo jezera, nebo to vzít dobrodružněji: 3 km lesem po písčité cestě (zase…) a pak přívozem. Nebyli jsme si jistí, jestli nás s naším karavanem na přívoz vezmou, ale nakonec to bylo v pohodě a za chvilku jsme byli na druhém břehu.
Do “koňského“ lesa jsme vyrazili i s koly pro děti a byla to moc hezká procházka s borůvkami jako bonus. Agnes nám v lese připravila trochu dramatu: snědla malou ropuchu, a tak jsme se chvíli báli, jestli se neotrávila. Nakonec však je v pořádku. Pěšky jsme koně bohužel nepotkali (i když jejich bobky – i celkem čerstvé – ano), tak jsme se pomalu vrátili do auta a vydali se na zpáteční cestu.
Ta vedla znovu skrz park (i se projíždělo bránami proti útěkům koní). Říkali jsme si, že by bylo fajn, kdybychom je aspoň takhle z auta viděli, a to se nakonec podařilo: celé stádo se páslo u cesty, takže koně jsme nakonec potkali.
Na večer v campu jsme měli ještě jeden úkol: předchozí večer jsme totiž viděli, že v campu půjčují gril/plechové místo na oheň, takže jsme si také chtěli upéct buřty a posedět u ohně. To se nakonec hodně povedlo a dokonce se k nám v průběhu večera přidali i sousedé z vedlejšího karavanu.
Pátek 21. srpna – Wojnowo, Łomża a Varšava
Ráno nás čekal přesun do Varšavy. Cestou jsme se ještě zastavili v podstatě ve vedlejší vesničce Wojnowo, kde je moc hezky opravený klášter u rybníka. Trochu jsme litovali, že jsme na něj nenarazili dřív: funguje totiž i jako camp, a to místo mělo velké kouzlo. Celá vesnice kromě toho žije i výroční (10. ročník) fotovýstavou. Ta je speciální tím, že se nekoná někde uvnitř, ale výstavní plochou jsou ploty v podstatě všech domů ve vesnici - skvělý nápad a spousta moc pěkných fotek.
Po cestě jsme pak zastavili i ve městě Lomži: tam nás zaujala velikánská katedrála (jinak to byla zastávka na oběd a kávu).
Do Varšavy jsme dorazili navečer a čas v campu jsme využili na větší úklid karavanu a nasbírání sil. Děti kromě toho strávily skoro celý večer házením (a následným sbíráním) šišek do bedýnky - ukázalo se to jako dobrý úkol pro oba.
Sobota 22. srpna – Varšava a poslední noc v Polsku
Na noc předpověď hlásila silné bouřky, takže jsme všechno pořádně pozavírali a šli spát. To nakonec nebylo nic moc - jednak nám bylo teplo a taky jsme měli v karavanu komáry.. Nakonec nás nevzbudil ani déšť ani bouřka, ale hučení stromů, protože dorazila vichřice. Naštěstí nic nezničila a během rána se pak vítr uklidnil, takže jsme mohli v klidu na procházku centrem města.
Ve Varšavě se nám povedlo zaparkovat na nábřeží v podstatě hned vedle hradu. Po schodech jsme se pak vypravili na Staré náměstí a prošli se různými malými uličkami a po hradbách.
V rámci cesty jsme si také chtěli dát aspoň jeden brunch a říkali si, že právě ve Varšavě by to měl být snadný úkol. Protože jsme ale byli v tom nejturističtějším centru, našli jsme jen dvě rozumně vypadající bistra. Obě ale byly beznadějně plné, takže jsme nakonec skončili ve skvělé libanonské restauraci. Po obědě jsme pak sešli dolů na nábřeží, koupili si ještě jednu kávu na cestu a vydali se směrem k českým hranicím do místa našeho posledního přespání v Polsku.
Cesta do Wierzchna (Pole biwakowe przy Zalewie Stradomia Wierzchna) byla nakonec celkem dramatická: potkali jsme několik hodně silných bouřek a průtrží mračen, takže dost úseků jsme museli jet hodně pomalu.
Poslední camp byl na břehu rybníka a poskytoval základní infrastrukturu. K radosti našich dětí ale zároveň měl velké prolézačky a pískoviště, takže nakonec byla velká spokojenost.
Trochu nám dělalo starosti to, že kousek od nás probíhal tuningový sraz včetně DJ, ale tam nakonec dohráli a vyrazili domů celkem brzy – o trochu déle pak hrála a zpívala skupina v našem campu. Nic z toho ale nebylo žádné drama a nic z toho nám nezabránilo v tom, abychom se dobře vyspali.
Neděle 23. srpna – Świdnica a cesta domů
Ráno jsme se probudili do slunečného a chladného dne, a tak jsme neváhali a hned vyrazili směrem domů. Po cestě jsme dali ještě jednu zastávku: ve městě Svídnici. Tam jsme trochu bojovali s parkováním (historické centrum s malými uličkami), ale procházka na náměstí, káva a Katedrála sv. Stanislava a sv. Václava byly super odměnou. To jsme ještě nevěděli, že to nejzajímavější nás teprve čeká: jako poslední bod jsme došli ke Kostelu míru Nejsvětější Trojice, velkému dřevěnému kostelu zapsanému na seznamu UNESCO. Ten je naprosto impozantní (nejen vzhledem, ale i svým příběhem), jeho příběh stojí za přečtení a kostel samotný rozhodně stojí za návštěvu (z Prahy je to cca 3,5 hodiny cesty).
Pak už nás čekal jen poslední úsek cesty a doma po 2334 km vybalování a odpočinek.