Indie - Mumbai / Bombaj
Podobně jako vloni, kdy jsme se po Vánocích díky Lucky práci podívali do New Yorku, se i letos naskytla příležitost na dalekou cestu. Tentokrát se ale jednalo o pro nás mnohem větší exotiku: Indii a Bombaj / Mumbai.
Cesta + den 1: 4. + 5.1.2025
Pro cestu jsme vybrali Quatar Airways, se kterými máme dobré zkušenosti pro lety do Asie a i tentokrát zafungovaly bez problémů. Letěli jsme z Prahy přes Doha a pak už přímo do Bombaje.
Let vyráží z Prahy zhruba ve tři hodiny odpoledne, za přibližně pět a půl hodiny jste v Kataru a tam po zhruba třech hodinách čekání následuje noční let do Bombaje.
Co bylo zajímavé byl fakt, že jsme vyráželi ze zasněžené Prahy, a v Indii nás čekalo 30 stupňů tepla.
Navzdory drsným časům a přesunu přes noc cestu děti zvládly na jedničku, i když první let se ani jednomu nepovedlo spát.
Pro cestu do Indie jsou potřeba víza. Naštěstí jdou celkem snadno vyřídit i online a pak i po příletu je celá procedura celkem přímočará. Kromě víz je potřeba vyplnit ještě vstupní kartičku (tu si pak hned sebere pan celník), takže se vyplatí mít u sebe po ruce i tužku.
Na letišti nás čekal řidič, který nás odvezl až do hotelu.
Už cestou jsme mohli vidět, že se tady žije dost jinak, než jsme zvyklí - mnohem víc na ulici, mnohem víc lidí, mnohem víc zvířat, mnohem víc chaosu. Je tady všude hodně tuk-tuků - malých vozítek, která se používají jako taxi.
Odpoledne jsme zašli na nákup a pak jsme chtěli vyřídit místní sim kartu. To se nám ale na první pokus nepodařilo - je totiž potřeba místní telefonní číslo jako reference. Ale nakonec jsme si s pomocí poradili (více později). Cestou nás několikrát hodně obtěžovaly žebrající děti - tohle je hodně nepříjemná zkušenost.
Přijde nám, že místní nejsou úplně dobří v tom, aby člověka odmítli a nebo aby řekli, že neví. Proto se nám už několikrát stalo, že to vypadalo, že nějakou věc máme vyřešenou, ale vlastně jsme si jen nerozumněli - trochu se bojíme, že podobných zkušeností budeme mít během této cesty ještě víc (třeba objednávání jídla nebo i kávy.. ).
Úplně večer jsme pak zašli na rychlou večeři s Lucky kolegy a hurá spát - máme toho za cestu a dnešek až až.
Den 2: pondělí 6.1.2025
V pondělí jsme měli první den, kdy Lucka pracovala a my jsme fungovali společně s Karolínkou a Kubou. Ráno jsme si dali snídani všichni dohromady a ještě Lucku vyprovodili do kanceláře. Ta je v komplexu budov nad nádražím ve Vashi.
Nádraží bývají fascinující budovy. V tomto případě není budova sama o sobě nic zvláštního, ale sledovat provoz na něm je pro nás hodně zajímavé. Ranní vlaky přivážejí davy lidí z obou směrů a hlavně lidi ve vlacích stojí ve dveřích, které ale nejsou zavírací (a vyklánějí se tak ven). Místní vlaky mají také několik tříd a samostatné oddíly pro ženy.
Den jsme s dětmi strávili prvním větším průzkumem ulic okolo hotelu a nádraží. Fasciuje nás množství rikš / mototaxíků pro jednoho nebo dva pasažéry na třech kolech. Ty jsou tady nejpopulárnějším dopravním prostředkem a okolo nádraží (které odbavuje vlaky a autobusy) jsou jich snad stovky. Také jsme si zkoušeli pořídit místní sim kartu. Předplacený datový tarif tady na 30 dní stojí cca 100 Kč, ve kterém je 4.5GB/den. Není ale úplně snadné kartu koupit bez existujícího kontaktního indického čísla (s tím nám nakonec pomohli kolegové od Lucky z práce).
Předtím, než jsme tohle vyřešili, jsem proto využíval zase airalo - cestovatelskou eSim, kde jde koupit samostatné balíčky pro spoustu zemí.
Zajímavostí v Indii je časové pásmo. Indie totiž je o 4,5 hodiny napřed před českým časem. Důvodem je to, že geograficky by Indie správně měla ležet přes dvě časová pásma, ale to by bylo logisticky složité, takže nakonec zvolili kompromis v polovině a nyní je Indie GMT+5.5. Také nemají letní čas, takže se rozdíl po půl roce mění.
Na oběd jsme s dětmi zašli na pizzu - i když to nebylo žádné prozkoumávání místního jídla, dost jsme si pochutnali a hlavně děti toho snědly opravdu hodně.
Co se jídla týče, měli jsme celkem hodně relativně bezpečných možností, protože hned vedle našeho hotelu stál velký obchodní dům včetně části s restauracemi. Díky tomu jsme měli velký výběr. Zároveň byl obchodní dům naší základnou pro kávu - v místní “Third Wave Coffee” i ve Starbucks jsme byli docela častí návštěvníci.
S dětmi jsme také zašli do supermarketu - tam jsme nakoupili hlavně další trs banánů - dětem v Indii moc chutnaly (hlavně menší druh, chuťově dost jiný oproti těm v Čechách). Zřejmě tam mají problém s kriminalitou, protože pan hlídač na odchodu z obchodu kontroluje všem všechny položky z účtenky s tím, co mají v košíku.
Večer jsme pak vyzvedli Lucku z kanceláře a já jsem pak zbytek večera (české odpoledne) z hotelu pracoval (časový posun 4.5 hodin tohle hezky umožňuje a díky tomu jsem nemusel použít celé dny volna, ale jen půlky dnů).
Den 3 (úterý 7.1.):
V úterý jsme ráno zase všichni společně zašli na snídani (která byla v našem hotelu naprosto skvělá). Potom jsme doprovodili Lucku do kanceláře a pokračoval naším klasickým kolečkem okolo stanice Vashi, přilehlého autobusového nádraží a zastávkou pro kávu.
Další plán byl potom poprvé s dětmi vyzkoušet bazén v hotelu. Ten se nachází na střeše hotelu a má i dvě dětské sekce - jedno opravdu brouzdaliště a druhý zhruba do pasu - takže akorát pro Kubu. Zároveň tam mají dva půjčovací nafukovací plameňáky a plavací destičky, takže děti byly nadšené.
V bazénu jsme ale nakonec byli jen chvilku, protože se nám ozvala Neha od Lucky z práce a nabídla nám, že nás vezme na dinosaury. Společně jsme tedy jeli asi 15 minut do jiného obchodního domu, kde měli výstavu dinosaurů. Kromě toho byla na místě i fajn hernička s obarvenou kukuřicí, kde si děti mohly kuličky různě přesýpat a hrát si s nimi: Kuba tam snadno vydržel 20 minut, Karolínka tam bohužel kvůli věku nesměla (tak aspoň seděla na kraji a Kubovi radila).
Společně jsme také zašli na výtečné butter chicken. I když je to v Čechách typicky nejbezpečnější jídlo, tady i to pálilo (i když ne dramaticky). Cestou zpátky jsme viděli plameňáky.
Večer pak měla Lucka společnou firemní večeři, kde byla i s dětmi (a všichni to zvládli skvěle). Stejně jako v pondělí jsem večer pracoval.
Už od prvního dne jsme si všimli fascinující věci: Indie je země kontrastů a různorodosti. Hned okolo hotelu jsme viděli ženy oblečené do burek (ze kterých koukaly jen oči), do krásných indických barevných šatů, ale i do klasického evropského oblečení. Všichni takhle v klidu žijí vedle sebe. Zároveň jsou viditelné i velké kontrasty v bohatství: jsou vidět extrémně bohatí lidé, domy a auta a hned vedle toho je spousta žebráků (a žebrající děti nám pravidelně trhaly srdce).
Den 4 (středa 8.1.):
Středa byl víceméně klidný den: zase jsme Lucku vysadili v kanceláři a pak si dali naši klasickou procházku. Oproti ostatním dnům bylo v okolí hodně policistů, ale nepřišli jsme na to, proč tomu tak bylo. Potom následovala klasicky káva a bazén.
V obchodním domu, který byl hned vedle našeho hotelu, se konal knižní festival, takže jsme dětem pořídili pár pohádkových knížek.
Také jsme si všimli jedné velice praktické zajímavosti: protože je v Indii hodně vegetariánů, na všem jídle (i v obchodech i v restauracích) mají jasné symboly, jestli je s masem nebo bez. Trochu srandovně to píšou třeba i na limonádě.
Než jsme šli odpoledne vyzvednout Lucku do její kanceláře, Kuba zahlásil: “jsem zlej hodňák!” :)
Den 5 (čtvrtek 9.1.):
Ráno jsem si zašel chvíli před tím, než vstaly děti, zaběhat na pás (a bylo to fajn). Po snídani jsme zase došli s Luckou do jejich kanceláře a trochu se prošli. Potom jsme se stavili na chvilku do bazénu a pak už následoval hlavní bod programu: pronajali jsme si auto i s řidičem a chtěli jsme se podívat na blízkou pevnost (zříceninu), do hezkého parku a pak na oběd do Ikea.
Z plánovaných bodů nakonec vyšla jen Ikea, protože zřiceninu jsme sice našli, ale byla uprostřed slumu a nechtělo se nám tam motat s dětmi. Park byl zavřený.
Ikea nakonec byla fajn: překvapilo nás, že prodejna byla stejná, jako ta, kterou máme na Černém mostě. Dokonce fungovala i Ikea Family kartička a dostali jsme na ní slevu na oběd :) Děti si i hezky pohrály v tamní herničce (taky stejné jako v Čechách).
Odpoledne jsme zase došli pro Lucku a já jsem pak večer pracoval.
Den 6 (pátek 10.1.):
V pátek ráno jsme konečně zkusili místní televizi. Byla to zajímavá směs zpráv (celkem klasické), teleshoppingu (hodně bizáru) a místních videoklipů. Ty jsou - stejně jako filmy - hodně specifické, plné barev a divokých scén.
Po snídani a doprovodu Lucky do kanceláře jsme se vydali na druhou stranu železniční trati (včetně přenášení kočárku přes železniční most pro pěší), protože včera cestou do Ikea jsme tam viděli dětské hřiště.
Proto jsme ho chtěli prozkoumat.
Narozdíl od včerejších dvou neúspěšných cílů se cesta na hřiště vydařila. Sice bylo zaprášené (jako tady všechno, protože přes zimu skoro neprší), ale jinak bylo hodně podobné hřištím, na která jsme zvyklí a děti si tam super pohrály.
Po návratu na hotel na nás čekalo vyprané prádlo - i když ostatní věci jsou v Indii celkem levné, praní prádla moc ne (ale zase to v hotelech není nic výjimečného, že si za to nechají zaplatit).
Odpoledne měla Lucka v kanceláři slavnost, kde na terase s kolegy pouštěli draky, takže jsme se i s dětmi přesunuli tam a dokonce jsem chvíli volal do práce od tamtud. Pak jsme se v mojí pouze přesunuli zpátky na hotel a já jsem pokračoval v pracovních hovorech.
Drobnou komplikací bylo, že se v našem hotelu rekonstruovalo lobby, odkud jsem předchozí dny pracoval, takže jsem nakonec skončil v rohu restaurace (ale nakonec to bylo ok).
Den 7 (sobota 11.1.):
Sobotu jsme začali tradičně snídaní a pak jsme všichni vyrazili na stejnou trasu, kterou jsme chodili s dětmi po tom, kdy jsme vysadili Lucku u ní v kanceláři. Chtěli jsme jí totiž také ukázat okolí našeho hotelu a místa, o kterých jsme jí předtím jen povídali. Po procházce jsme skočili na chvilku do bazénu, ale pak nás už čekal hlavní program dne: kolegové od Lucky z práce nás totiž vzali do centra Mumbaje.
Cesta trvala zhruba 45 minut a kromě impozantního mostu Navi Mumbai - Mumbai jsme viděli i to, jak se město postupně proměňuje, v podstatě všude se staví a projeli jsme i okolo velkých slumů.
Taxikář nás vysadil u asi nejznámějšího bodu Mumbaie: u “Gateway to India” (wiki česky / wiki anglicky) . Je to impozantní brána, která symbolizovala místo, kudy se přijíždělo z Evropy do Indie. Hned vedle brány pak stojí velikánský a moc pěkný hotel Taj Mahal Palace.
Trochu jsme se rozhlédli po okolí a malými uličkami došli k Leopold Café. Až později jsme si našli pohnutou historii toho místa, které bylo na začátku teroristických útoků z roku 2008 (wiki). Ty v kavárně stále připomínají díry po kulkách. Bohužel jsme v kavárně nepořídili kávu (no jo, stane se, byl čas oběda), takže jsme se přesunuli o kousek dál do Íránské restaurace Olympia Coffee House na kávu a čaj.
Chtěl jsem využít toho, že jsme v restauraci a dojít si na toaletu. Jenže! V restauraci žádnou neměli a poslali mě o dvě ulice dál.. Hodně štěstí. Po kávě a čaji jsme se šli ještě chvíli projít uličkami, které byly plné různých prodejců a celkově hodně intenzivní.
Udělalo nám radost, že je v Indii hodně vidět značka Baťa (a má velice dobrou pověst) a stejně tak i hodně aut značky Škoda.
Pak jsme zavolali řidiče, který nás dovezl na oběd: cílem byla restaurace Manesh, která je proslulá mořskými plody a rybami. Okolo restaurace se zase pohybovala spousta toulavých koček a psů, ale většina z nich vypadala docela zdravě.
Po obědě jsme pokračovali na jeden z kopců nad městem, kde se tyčí Bazilika Svaté Marie (Mount St Mary Church). Cestou nám ale usnul Kuba, takže jsem s ním zůstal v autě a kostel si šla prohlédnout jen Lucka s Karolínkou. Zatímco jsem čekal se spícím Kubou v autě, Lucka se zbytkem skupiny šli od kostela i dolů k moři.
Během dne nás překvapilo, kolik jsme viděli křesťanských kostelů. Původně jsme totiž čekali výraznou převahu hinduistických chrámů, ale koloniální historie je nejspíš odsunula mimo centrum, kde jsme se pohybovali.
Další zastávkou na cestě byla vyhlášená pekárna vedle nemocnice Lilavati, ale my jsme neměli hlad, takže jsme na kolegy čekali v autě a sledovali pravý divoký indický provoz. V tu dobu se už pomalu setmělo a sledovat ruch za okénkem auta bylo fascinující.
Z pekárny jsme se vydali už na poslední zastávku dne: na mořskou promenádu ve čtvrti Churchgate. Cestou jsme jeli okolo obrovského stadionu na kriket (Wankhede stadium), který zářil do dálky. Na promenádě byl velice příjemný mořský vzduch a zároveň jsme kousek od břehu viděli i hejna plameňáku. Těmi je Mumbai vyhlášená.
Když jsme se chvilku prošli, zastavili jsme se ještě jednou na kávu/čaj. Cílem byla tentokrát kavárna ze sítě Café Coffee Day - podobných jsme později potkali ještě celkem hodně.
V kavárně se nám stala asi nejnepříjemnější věc za celou návštěvu Indie: seděli jsme s celou skupinou venku a já jsem šel dovnitř odnést použité kelímky. Obě děti vyrazily za mnou. Protože Karolínka je ještě prcek, vypadala, že nezvládne schody (i když to dávno umí). V tu chvíli ji zezadu chytl náhodně procházející pán a začal ji odnášet směrem k našemu stolu (ne ke mě, i když jsem stál krok od ní).
Asi v tom nebyl zlý úmysl a jen se potkala indická bezpostřednost a láska k dětem k tomu, že my naopak nechceme, aby nám na ně někdo sahal, ale bylo z toho hodně křiku (hlavně ode mě, pak i od Karolínky) a celá kavárna na nohou, ale nikomu se nakonec nic zlého nestalo a Karolínka skončila Lucce v náručí.
Je zajímavé, že i když o tom incidentu píšu celkem s odstupem, stejně mi vyskočí tep.
Z kavárny jsme už vyrazili na místo, kde nás vyzvedl zase náš řidič a jeli jsme hodně unavení a plní zážitků do hotelu (i když cestou Kubík ještě zvládl selfie s dopravními policisty).
Cestou jsme měli hodně zajímavý rozhovor o tom, jak to je v Indii s náboženstvím a že přímo v Bombaii existuje spousta odnoží křesťanství.
Večer jsem pak ještě řešil lety a finalizoval detaily hotelů na druhou půlku indické cesty, protože jsme se přesouvali do Goa.
Den 8 (neděle 12.1.)
Ráno jsem dostal zvláštní zprávu skrz booking.com - byla z hotelu, kde jsme se měli večer ubytovat, a požadovali zaplacení 70% ceny ubytování (což bylo za 6 nocí celkem dost peněz). Na booking.com ale psali, že platba jde komplet přes ně. Takže jsem strávil nějaký čas obvoláváním booing.com i hotelu (a nakonec jsme se dohodli, že nic posílat nebudu a zaplatíme večer na místě). Kromě toho jsme také zařádili shuttle z letiště v Goa do hotelu.
Po snídani a vyřízení veškeré administrativy jsme vyrazili na letiště. Tím, že jsme měnili lety (původně jsme plánovali letět až večer, ale nakonec jsme změnili plány a vyrazili v průběhu odpoledne), jsem udělal chybu a objednal hotelový odvoz na špatný terminál. V Mombaii to je celkem potíž, protože terminály od sebe jsou skoro půl hodiny cesty (a při silném provozu to může být i výrazně horší). Mohli jsme si tak vyzkoušet pravé místní vyjednávání o ceně taxíku (dostali jsme se na rozumnou cenu, ale vzledem k tomu, jak řidič moc nekladl odpor, měl jsem jít ještě výrazně níž) i taxík, který vezl naše kufry na střeše.
Na správném terminálu jsme odhodili kufry a chystali se skrz bezpečnostní prohlídku. Tam nás ale zastavili, protože jsme měli jen tři letenky. Až později jsme zjistili, že při změně rezervace nějak vypadla Karolínka (i když byla uvedená v potvrzovacím mailu). Záležitost jsme nakonec řešili na eskalační přepážce aerolinek, kde byla naprosto skvělá slečna: pracovala současně na dvou počítačích, se dvěma telefony a pořád za ní někdo chodil. Ona všechnu zátěz ale zvládala s naprostým klidem a úsměvem.
Když jsem ří říkal, že ji obdivuji a že ta práce musí být hodně stresující, jen se usmála a se správným indickým přízvukem zahlásila “Sir, this is nothing” - pane, tohle nic není. Byla totiž neděle a během pracovních dní je na ní prý zátěž mnohem větší. Uff.
Za zhruba 45 minut (kdy v mezičase děti byly dost nervózní a Lucka s nimi měla co dělat) jsme konečně měli všechny čtyři letenky a nakonec jsme tak nějak akorát zvládli nastoupit na let do Goa.
Po příletu jsme v pořádku vyzvedli kufry a celkem snadno se potkali i s řidičem, který nás vzal do našeho hotelu.
Hotel byl ve městečku Calangute zhruba hodinu cesty od obou hlavních letišť v Goa (mají tam dokonce dvě mezinárodní letiště). Vybrali jsme Resort Terra Paraiso, což by areál skládající se z hlavní skupiny budov rozmístěných okolo bazénů a pak několika menších budov hned u pláže. Naše bydlení bylo v části hned u pláže (ale i tam jsme měli vlastní bazén).
Protože jsme do nového “domů” dorazili až celkem pozdě večer (bylo asi osm), vyhnuli jsme se jakýmkoliv dalším dobrodružstvím a po sprše jen rychle skočili do postele.
Den 9 (pondělí 13.1.)
Pondělní ráno jsme začali procházkou k moři. Náš hotel byl hned u pláže a dveře nám každé ráno otevíral mladý pan hlídač. Překvapilo nás, jak byla teplá voda. Sice byly celkem vlny, ale pláž byla hodně plynulá, takže Kuba byl naprosto nadšený a my se nemuseli bát, že by to bylo nějak moc nebezpečné.
Za chvíli jsme už měli hlad, takže jsme vyrazili na snídani. Ta byla v hlavním komplexu (cca 200 metrů od našeho pokoje). Protože náš hotel byl víc cílený na místní hosty, byl výběr jídel výrazně autentičtější a lokálnější, než v Bombaji.
Po jídle jsme se vydali na procházku do vesnice/městečka. Prohlédli jsme si (byť jen zvenku) místní kostelíček a zastavili se v Decathlonu pro nějaké hračky do vody a na kávu.
Pak už byl zase čas zajít k moři - tentokrát na delší dobu.
Oběd jsme pojali velice odpočinkově - jídlo jsme si objednali od hotelové služby přímo na pokoj (za velice rozumnou cenu). Po jídle jsme zase vyrazili k moři - je super mít ho takhle hned u domu.
Večer jsem pak už zase pracoval z hotelu: tentokrát to moc nešlo z recepce, takže jsem nakonec skončil v altánku kousek od našeho pokoje (s tím, že naprosto skvěle fungovala 4G data skrz telefon). To mi zároveň pomohlo ve chvílích, kdy se vypínal proud (i když pokaždé jen na chvilku, bylo to protivné, ale laptop + mobil tohle pokryly).
Den 10 (14.1.)
Ráno jsme ještě před snídaní vyrazili na delší procházku: chtěli jsme si prohlédnout dva kostely, které stojí nedaleko a také se projít přilehlými uličkami.
První - katolický - kostel (St. Alex Church) byl docela klasický a podobný tomu, na co jsme zvyklí. Rozdílem ale bylo to, jak je budova připravená na horké podmínky a všude jsou ventilátory.
Pak jsme se procházeli dál místními uličkami až k dalšímu chrámu - tentokrát hinduistickému. Cestou jsme pak potkávali docela dost krav - je zajímavé, jak si prostě žijí svým životem a nikdo je (ani uprostřed křižovatky) nijak neřeší.
Po procházce jsme si zašli na snídani a pak zpátky do městečka na nákup a s Kubou aspoň na chvilku zase k moři.
Na oběd jsme si došli do jedné z restaurací kousek od hotelu - byla sice trochu víc turistická, ale zároveň nám připravili těstoviny s rybou, které si přály děti (takže velká spokojenost).
Odpoledne jsme zase vyrazili k moři. Tam nám moře připomnělo, že dokáže být zrádné - viděli jsme, jak se začal topit starší pán, kterého se nakonec naštěstí povedlo zachránit (ale situace rozhodně nebyla příjemná).
Večer jsem zase pracoval z přístřešku a den mi zakončil ohňostroj.
Den 11 (středa 15.1.)
Ve středu jsem měl velice brzký budíček: ve 3:30 mě totiž taxi vezlo na jedno z místních letišť, abych se přesunul do nově otevírané Omio kanceláře v Bengaluru (Bangalore).
Cesta na letiště byla naprosto plynulá, jen mě překvapilo množství opravdu velkých náklaďáků: byly to přesně takové, jako si člověk představí, když se řekne indický náklaďák. Hodně pomalované, plné světýlek a hlučné.
Ospalé letiště mělo výhody i nevýhody: byl jsem tam skoro sám, ale zase o to víc mě kontrolovali na bezpečnostní prohlídce.
Po kávě a chvilce čekání jsme nastoupili do malého vrtulového letadla a za zhruba hodinu byli v Bangalore. Tam jsem skočil do taxíku a za další dvě hodiny taxíkem (za cca 300,- Kč) byl v kanceláři.
Cesta byla zajímavá, protože Bangalore je plné kontrastů: je to obrovské a rostoucí město - všude se stavělo, ale zároveň jsme na pětiproudé dálnici potkali paní, která tam převáděla přes cestu krávu.
Kanceláře naší firmy jsou umístěné v komplexu coworku WeWork. Tam jsem se potkal s několika kolegy. Cílem cesty bylo potkat se a pomoci jim trochu se zorientovat v tom, jaké jsou úkoly našich teamů. Pobočka v Bangalore je totiž úplně nová a všechno tam teprve startuje.
I když jsem se s tamním teamem předtím vidět na online schůzkách, potkat se naživo je něco úplně jiného a jsem za tu možnost moc rád. Bohužel jsem v kanceláři ale kvůli logistice nemohl zůstat nijak extra dlouho - vzhledem k provozu a strachu z večerní dopravní špičky jsem zase brzy skočil do taxíku a další zhruba dvě a půl hodiny se proplétal provozem.
Na letišti všechno proběhlo plynule - to je výhoda letů bez zavazadel. Co mě zaujalo byla hra, která běžela skoro na všech televizorech: kho kho. O ní jsem nikdy předtím neslyšel, ale očividně je velmi populární a zrovna se konalo mistrovství světa.
Let zpátky byl naprosto v klidu a zhruba po hodině jsem mohl naskočit do taxíku a konečně se vydat do našeho hotelu.
Den 12 (čtvrtek 16.1.)
Čtvrtek jsme začali dlouhou procházkou po pláži. Bylo zajímavé sledovat skupiny místních, jak si nejspíš poprvé užívají moře.
Po snídani jsme vyšli pěšky do centra městečka - cílem bylo najít si taxi a dojet na blízkou pevnost Aguada (pozůstatek po portugalské vládě). S taxíky to je v Goa zajímavé: nemají pevná místa a ani nefunguje Uber aplikace, ale na ulici v každou chvíli aspoň jedno auto najdete.
“Našeho” pana taxikáře jsme potkali u kostela. Chvilku jsme se dohadovali o ceně (ale to je v Indii normální a všichni to očekávají) a pak už jsme jeli směrem k pevnosti.
Překvapilo nás, jak dobrou angličtinu měl náš pan řidič. Díky tomu jsme si hezky popovídali o Canalgute, Indii, České republice a tak celkově. Cestou - už kousek před pevností - nám pan řidič nabídl, jestli se nechceme zastavit na delfíny.
Věděli jsme, že delfíni v Goa jsou. Kvůli obavě ze složité logistiky jsme ale žádné detaily nezjišťovali. Protože ale bylo přístaviště hned po cestě, řekli jsme si, že to zkusíme.
Nastoupili jsme na malou loď pro zhruba 15 lidí a vydali se ven z malého zálivu. Trasa vedla podél pevnosti, na kterou jsme se chystali. Celá cesta byla naprosto skvělá - počasí bylo úplně akorát, byly trošku vlny (ale ne moc, aby nám nebylo špatně) a hlavně jsme za chvilku viděli i delfíny - hlavní cíl naší cesty.
Po delfínech jsme zase nastoupili do auta a řidič nás popovezl na pevnost. Z ní byl super výhled na zátoku, ale bylo tam celkem hodně lidí a i bylo hodně teplo (taky bylo zhruba poledne), takže jsme se tam moc nezdrželi a za chvilku jsme vyrazili zpátky do Calangute.
Od řidiče jsme si vzali kontakt, protože jsme potřebovali vymyslet i cestu na letiště za pár dní, a nechali se vyložit u kavárny. Po kávě byl už skoro čas na oběd, takže jsme se ještě před návratem do hotelu zastavili v jedné z místních restaurací.
“Doma” na nás čekalo překvapení: v kbelíčku, který děti mají na písek, se zabydlela malá žabka. Druhá pak byla i uvnitř našeho pokoje.
S dětmi jsme vyrazili do hotelového bazénu - moc hezky si tam hrály a hodně se jim tam líbilo.
Večer jsem pak klasicky pracoval (zase z terasy).
Den 13 (pátek 17.1.)
Pátek jsme zahájili dlouhou procházkou k moři. Stejně jako v Mumbaii jsme byli fascinováni kontrasty mezi jednotlivými lidmi, které jsme potkávali a tím, jak super všichni fungovali jeden vedle druhého: zase byly vidět rozdíly v náboženstvích, barvách kůže i kompletní paleta oblečení a to všechno na jedné pláži.
Naše děti si docela dlouho hrály se skupinkou děti, které patřily k maminkám v burkách.
Pátek jsme pak strávili docela odpočinkově: po snídani jsme se zašli jen krátce projít do města (kde byl tentokrát velký provoz), zastavili se na kávu a pak si dali dobrý oběd u bazénu u recepce.
Ten nám zpestřily vrány: byly očividně hodně zvyklé na lidi a když jsme si nehlídali jídlo, hned na něj přilétly.
Pak jsme se přesunuli na pokoj: děti si parádně hrály s míčem na trávníku před pokojem a my zatím v klidu zabalili věci.
Večeři jsme si objednali na pokoj, já jsem šel naposledy v Indii večer pracovat a pak už jsme jen potvrdili taxi na sobotu ráno a šli spát.
Den 14 (sobota 18.1.)
V sobotu ráno jsme ještě dobalili zbytek věcí, došli říct čau moři a společně s kufry se vydali na poslední snídani, check out a tam odsud už taxíkem zpátky na letiště.
Nakonec jsme nejeli s “naším” panem taxikářem, protože mu do toho něco vlezlo, ale poslal za sebe svého kolegu, který fungoval také super a dodržel všechny dohodnuté podmínky.
Na letišti jsme v pohodě odhodili kufry a prošli bezpečnostní kontrolou (i když nás rozdělili na holčičí a klučičí polovinu výpravy). Když jsme už byli u gate, najednou jsme uslyšeli, že nás volají rozhlasem, abychom se dostavili k jedné z přepážek.
Slečna mě odvedla do “remote security room” - místnosti na vzdálenou bezpečnostní kontrolu: místnosti s velkými obrazovkami, která byla spojená s druhou místností, kde se celníkům něco nelíbilo na naší tašce.
Po chvilce zkoumání jsme přišli na to, že problémem byl dětský míč (na vodní polo, z tamního Dacathlonu). Takže jsme ho tam celníkům nechali a pak už byl zbytek odbavení a cesty zpátky do Mumbaie v pohodě a bez dalších dramat.
Během přiblížení k letišti bylo zajímavé pozorovat jednak město a jeho slumy, ale hlavně obrovská hejna růžových plameňáků, kteří jsou právem jedním ze symbolů města.
Při výstupu si Kuba plácl s paní pilotkou - velký zážitek :) Kufry dorazily celkem brzy (i když pokaždé to je trochu loterie - jestli budou všechny, jestli bude v pořádku i kočárek a tak), takže jsme se vydali hledat Uber, abychom se přesunuli do hotelu.
Protože se jedná o obrovské letiště, i Uber odjezdové místo tomu odpovídalo a celkem nám dalo zabrat, než jsme se s panem řidičem našli. I cestou to bylo trochu komplikované - na adrese, kterou jsme zadali, hotel vůbec nebyl, ale naštěstí jsme pak našli správnou adresu, která byla jen zhruba o 10 minut cesty vedle (což nebylo vůbec daleko, ale byl velký provoz).
Po zabydlení se na hotelu přišel trochu šok: dorazila nám zpráva od sousedky, že nám někdo v Praze chodí po balkóně. Naštěstí se to nakonec vyjasnilo a paniku jsme mohli odvolat, ale nebylo to nic příjemného.
Protože hotelovou restauraci jsme se chystali využít následující den, chtěli jsme zajít na večeři někam ven. Díky tom jsme zjistili, že náš hotel se nachází u obrovské křižovatky, která byla (aspoň pro mě) prototypem indického dopravního chaosu.
Jídlo se moc nepovedlo - i když jsme (stejně jako vždycky) poprosili o nepálivé, nakonec se moc nedalo jíst ani butter chicken (ani nic dalšího), takže jsme skončili víceméně o suché rýži.
Po jídle jsme ještě zašli do místní prodejny koupit nějaké dobroty a drobnosti domů a vrátili se na hotel.