Cestování s dětmi

Maroko bylo bezva. Možná by bývalo bylo jednodušší, kdybychom následující věci věděli víc dopředu/dbali na následující rady:

• Maročani milují smlouvání. Chvíli nám dalo (vlastně skoro celé dva týdny) smířit se s tím a brát to jako zábavu.
• Data jsou v Maroku za rozumnou cenu – vyplatí se hned po příletu koupit místní sim kartu (my jsme použili Orange, 20GB dat za 20EUR).
• Když nás někdo osloví (se zdánlivě fajn nabídkou – i kdyby jen s pomocí s cestou), tak to nedělá jen tak pro nic za nic – pokaždé za to bude něco chtít
• Na každém parkovišti je “pan parkovač” – jsou to lidi, kteří pomáhají zaparkovat, ale chtěji za to pár drobných. S nimi se dá hezky popovídat
• Není se potřeba bát jídla z ulice/malých stánků – jen se oplatí jíst tam, kde jsou místní. Hodí se, když to místo má ceduli s cenami.
• Trochu riskantní jsou místní špízy – oproti nim je u tajine menší šance, že maso nebude propečené.
• Během půjčování auta jsme zvolili plné pojištění – provoz je divoký a “better safe than sorry.”
• Při řízení je potřeba hlídat rychlost – policie hodně měří na vjezdech do měst (+ je často na vjezdu do města obecná kontrola). Nás nezastavili ani jednou, ale kontrol jsme projeli desítky.
• Kromě rychlosti je potřeba během řízení hodně koukat okolo sebe – na silnici jsou auta, motorky, kola, osli, koně, ovce, děti, lidi, velbloudi a občas i kamení.. Ale jinak je řízení v Maroku fajn a necítili jsme se nebezpečně.
• Na navigaci v pohodě funguje Waze.
• Kromě Cassablancy a turistického centra Marrakéše jsme se nikde necítili nijak v nebezpečí/neměli jsme obavy z kapsářů (i když jsme jednoho vlastně potkali v Rabatu), ale asi kdekoliv se vyplatí mít schované věci, nenechávat nic v autě a držet pasy/peníze bezpečně u těla.
• Vyplatí se přečíst si něco málo o Islámu (nebo zajít na nějakou prohlídku, kde náboženství vysvětlí – třeba ve velké mešitě v Cassablance).
• Líbily se nám akce s AirBnB experience – kurz vaření, prohlídka města i food tour. Je to fajn příležitost, jak poznat město trochu jinak.

Vzbudili jsme se do dalšího chladného rána. Na dnešek jsme měli jasný plán – kurz vaření kousek od mediny. Chytli jsme proto taxi a vyrazili směr centrum. Taxi mělo (stejně jako hodně vozidel, kterými jsme jeli předtím) už něco naježděno: tento Peugeot 205 měl 760600km! Přes drobné komplikace a objížďky způsobené maratonem jsme se dostali do centra a tentokrát bylo zábávné i smlouvání ceny – konečně jsem to začal brát jako hru a nasadil nižší cenu pro začátek – v pohodě a s úsměvem jsme se pak dosatali na rozumnou cenu.

Vstáváme trochu dřív než poslední dny, abychom si zase začali přelaďovat režim na pracovní:) Neprší a je takové nějaké polojasno (na půlce nebe modro, nad mořem dost černota, takže vyrážíme rovnou na kávu a procházku, pobalíme potom. Jdeme znovu po promenádě podél moře, za sluníčka je výrazně hezčí, ač hodně fouká. Vlastně konečně chápeme všechny ty hábity a šátky, co se tu nosí, v tomhle počasí to je poměrně chytré, prostě si pod to nabalíte extra podvlíkačky a ono se to nepozná. A šátek proti větru je taky praktická věc.

Ráno nás přivítalo popletené počasí. Z jedné strany prosvítalo sluníčko, z druhé ale šly černé mraky. Navzdory tomu jsme po promenádě vyrazili směr centrum. Po pár desítkách metrech ale začalo pršet hodně, tak jsme zaparkovali do první kavárny a dali si kávu a croissant. Když už to vypadalo, že se počasí umoudří, tak jsme se vrátili na cestu. Došli jsme po pláži až do rybářského přístavu a mezitím prakticky přestalo pršet.

Ráno jsme se probudili do deště. Než jsme se ale na hotelu pobalili, tak přestalo a vypadalo to, že bude i sluníčko. Kufry jsme nechali na recepci a vydali jsme se ještě jednou na promenádu. Dnešními cíli byl rybí trh/rybí aukce a kasbah na kopci nad městem. Jak jsme vylezli ven, uviděli jsme, že sluníčko sice svítí, ale ze všech stran se stahují tmavé mraky. Po chvilce chůze po pobřeží nás mraky dohnaly a začalo pršet. Zašli jsme tedy do jedné z kaváren, která nám aspoň během největšího deště poskytla přístřeší.

Už po druhé opouštíme hotel v Ouarzazate a tentokrát definitivně. Tady se nám to líbilo: Malé město s moc hezkým nedělním trhem, živým náměstím a přitom tak nějak rozumně moderním. Nebyla tu tak vidět chudoba a i ten hotel byl příjemnou kombinací “evropského luxusu” a místního tradičního fungování.

Projíždíme vedlejší vesnicí, která je proslavená filmovými studii, natáčelo se tu spousta filmů (Lawrence z Arábie, Hry o trůny apod.), jezdí sem zájezdové autobusy z Marakéše, ale my jsem tam vlastně ani nikam nešli, nějak nás to jako další nesmyslně turistické místo nelákalo.

Muezín nás opravdu nevzbudil, možná jsme i čím dál víc unavení 😀 Jirkovi navíc nějak nebylo večer dobře, tak šel spát brzy, zatímco Lucka ještě vyřizovala maily. Možná to maso na špízu nebylo dost propečené (bylo trošku do růžova). Naštěstí ráno už je zase v plné síle.

Dnešním cílem je soutěska Dades. Když se řekne soutěska, představím si něco podobného jako soutěsku Vintgar ve Slovinsku nebo třeba Hřensko – úzké zelené údolí s řekou nebo dokonce potokem. To bychom ale nesměli být v Maroku.

Ráno jsme se nasnídali v našem hotelu, rozloučili se s našim panem řidičem ze včera a vyrazili zpátky směrem do Ouarzazate. Už včerejší cesta do pouště ukázala, že je hodně co vidět. Zároveň jsme věděli, že je možné udělat trochu objížďku z nejkratší trasy a cestou vidět tradiční hliněné vesnice i různé druhy hor. A hlavně – nefoukalo a bylo jasno, takže přesto, že první třetinu jsme jeli po stejné cestě jako včera, bylo to úplně jiné, najednou výhled do dálky, hory a tak.

Ráno jdeme zkusit snídani, protože ji máme v ceně. Dostáváme oba místní lívanec, místní palačinku (lívanec je hodně nadýchaný, s velkými oky, lehoučké nic, palačinka je naopak pevná, zřejmě z tvrdé pšenice, tu už Jirka ochutnal v Marakéši), med, marmeládu, jakýsi čokoládový chlebíček, čerstvý pomerančový džus a nedobrou kávu. Tak si Lucka místo toho udělá salát z nějakých neznámých červených lístečků, avokáda, rajčat, granátového jablka, kurkumy, oliv a citronové šťávy. Vyrážíme co nejdřív, zase nás čeká dlouhá cesta do M’hamidu, i tentokrát to píše 4 hodiny. Ještě se chceme zastavit na kraji Ouarzazate (říkají mu tu Warzazát) na nedělním trhu.

Ráno jsme vstali za úplné tmy. Jsme oproti Praze posunutí hodně na západ, ale Maroko je ve stejné časové zóně, takže ráno tady je tma až skoro do osmi hodin a večer naopak světlo skoro do půl osmé. S panem taxikářem jsme si zahráli smlouvací hru – na taxametr se přese nepojede. Tak nastřelil 50 dirhamů. Já 20. On 30. Já 20. Nakonec jsme se dostali na 25 – naprosto v pohodě cena, protože to bylo asi 20 minut cesty. Taxíky (místní petit taxis) jsou většinou malá auta – hodně Dacie nebo staré Renaulty nebo Peugeoty. Všechny ale mají na střeše zahrádku. Tam se také vozí všechna zavazadla. Původně jsme se trochu báli, jestli naše kufry po divoké jízdě nevypadnou, ale dojeli jsme v pořádku.