Náš zápis je každým dnem delší a delší, včera jsme psali skoro dvě hodiny skoro do půlnoci, takže se rozhodujeme, že budeme vstávat později, i tím, že se nám tu zatím nijak extra nelíbí a tak tipujeme, že nebudeme potřebovat na prohlídku celý den – a navíc tu spíme ještě jednu noc. Takže vstáváme ve čtvrt na deset, on ten včerejšek byl navíc únavnější ještě o běh, nakonec máme asi 35000 kroků, což už je hodně. Takže přispání neublíží.
… »
Ráno jsme se poprvé v Maroko vyrazili proběhnout – ve městě jsme si připadali jako v Evropě a neměli jsme z toho obavu jako například v Marakéši. Běh hezky utekl – vybrali jsme si stejnou trasu, kterou jsme se večer vraceli – podél tramvaje směrem k zálivu. Tam na nás s vycházejícím sluníčkem vykoukla pevnost, kterou jsme viděli večer za tmy, v plné kráse. Ten výhled nás úplně ohromil, takže pauza na focení. Na promenádě byl ještě větší klid než večer, ale zároveň jsme potkali i první dva běžce.
… »
Na středu jsme měli zamluvenou prohlídku Mediny s průvodcem – vybráno na AirBnB experiences, což se nám předtím už osvědčilo. Doufali jsme, že bude procházka přínosem – ono v těch klikatých uličkách hodně snadno něco přehlédnete a o tom, že se nejspíš ztratíte, ani nemluvě. Dorazili jsme (zase taxíkem, tentokrát za 12) s malým předstihem, tak jsme šli ještě na kávu – do místní kavárny, samozřejmě, nepůjdeme do turistické:-) Jsou tu celkem na každém rohu, trochu připomínají ty španělské nebo řecké: Jednoduché stolky, žádné extra zdobení, servírují prakticky jen kávu a čaj, jen tak v půlce případů Coca colu a spol. Káva stojí podle cedule 5 MAD, i když my platíme dvackou dvě a zpátky nedostaneme, moc nám to neva sąmozřejmě z hlediska peněz, ale tohle automatické až arogantní chování se nám moc nelíbí. Sedneme si ke vchodu, jako místní. V kavárně jsme nikdy neviděli žádnou ženu, jen muže, ve většině případů jen tak samostatné, vždy sedící jedním směrem – uvnitř směrem k televizi (většinou s fotbalem), venku směrem do ulice. Nikdo nesedí opačným směrem 🙂 Káva stejná, jako jsme měli už několikrát: trochu chutí připomíná vietnamskou, zřejmě je to robusta. Pak jsme se ptali průvodce – většina kávy pochází z Brazílie a Kolumbie. Dřív se tu taky pěstovala, ale prý to hlavně finančně nestálo za to.
… »
V úterý už jsme vlastně moc nevěděli co – to hlavní jsme tu prochodili. Takže ráno zase smoothie (salát, řepa, avokádo, jahody a granátové jablko) a snídaně pro Jirku v kavárně (croissant s čokoládou a omeleta), tentokrát jsme to moc netrefili a byla to tourist trap. Chvíli jsme bloumali mimo centrum, abychom zjistili, že chodíme skoro ve stejném kolečku jako včera :D, chtěli jsme kouknout na hřbitov, ale hlídali ho dva vojáci a jasně nám dali najevo, že tam nesmíme. Nakonec jsme si dali kávu v místní kavárně (ale s luxusní terasou přímo nad hlavním náměstím, kde jsme byli sami a měli krásnou příležitost fotit hady, opice a místní provoz). Vyzvedli jsme kufry z ubytování a vyrazili na letiště, Jirka bez práce usmlouval cestu taxíkem na 70 MAD. Prošli jsme kontrolou v domění, že si někde sedneme na kávu a ocitnuli jsme se přímo na jediném (!) gatu, kde byly tak akorát záchody a kavárna zavřená. Uf, jsme tu brzy, takže 3 hodiny čekání a nemožnost se kdekoliv projít nebo si dát aspoň tu kávu. Jirka to brzy nevydržel a šel se zeptat celníků, zda jej pustí ven pro tu kávu – koukali na něj trochu nechápavě, ale po ukázání pasu ho pustili a při cestě zpět ho kromě přivonení ke kávě už vůbec nekontrolovali.
… »
V pondělí jsme vstali v 8, protože se rozednívá až v půl deváté, udělali si čaj a Lucka smoothie ze salátu, červené řepy a jahod a vyrazili ještě na snídani pro Jirku. Zakotvili jsme v jedné z turističtějších kaváren, ale snídaně fajn – omeleta s olivami (které Jirkovi snědla Lucka), místní palačinka (zřejmě z tvrdé pšenice), čerstvý pomerančový džus, čaj a káva pro oba. Sluníčko pomalu vylézalo, ale pořád tedy pěkná zima.
… »
Na cestu do Marrakéše jsme vyrazili v neděli po obědě z Prahy. Let celkem utekl a kromě zasněžených vrcholků Alp jsme měli šanci vidět i pohoří Atlas a suché pláně vnitrozemského Maroka. Hned po příletu jsme prošli celní kontrolou, koupili místní sim kartu a vyměnili si trochu peněz. Během doby, kdy jsem měnil peníze, tak dorazily kufry, takže jsme se na letišti ani moc nezdrželi.
Royal Mansour Venku jsme pak chytli taxi a vydali se do centra. Taxikáři v Maroku jsou klasickým příkladem obchodníků – cena se domlouvá dopředu a vypadá to, že si celkem užívají smlouvání. Na smlouvání se hodí aspoň základy francouzštiny, anglicky tady skoro nikdo nemluví. Pomohlo, že jsme z průvodce (loňského vydání) věděli, že oficiální taxikáři jezdí za 100-120 dirhamů, zato už kousek za parkovištěm se dá sehnat taxík za 50-60. Tak jsme nakonec jeli za 80 a byli jsme spokojení.
… »